Pod pojmem neštovice si v dnešní době povětšinou každý vybaví naprosto banální dětské onemocnění, avšak v dobách dávno minulých se řadili po bok nejnebezpečnějších chorob. I když tuto větu je nutné uvést na pravou míru, neboť existuje několik druhů neštovic. Pravé a plané neštovice výhradně napadají člověka a ač se oboje projevují vznikem puchýřků, mají rozdílného původce. K jejich rozlišení přispěl anglický lékař William Heberden, který v roce 1767 docílil jejich separace.
Pravé neštovice se vyznačovali velmi vážným průběhem, při němž docházelo až u třetiny nakažených k selhání oběhového systému nebo následným komplikacím s uzdravováním lézí. U těch, kteří přežili zůstali povětšinou jako památka jizvy. V polovině 20. století spustila WHO (Světová zdravotnická organizace) doposud nevídanou akci s cílem úplného vyhlazení viru z čeledi Poxviridae Variola. Prvním krokem bylo snížení případů výskytu pomocí plošného očkování, v druhé etapě se zdravotníci zaměřili na jednotlivá ohniska. Poslední potvrzený případ propuknutí pravých neštovic pochází z Afriky roku 1977. O tři roky později byly oficiálně prohlášeny za vymýcené. Tak proč se tu o nich zmiňuji, když se s nimi posledních 30 let nikdo nesetkal? Neštovice mají na svém kontě hned několik prvenství. Krom již zmíněného vymícení byli použity jako první biologická zbraň. Zatímco na starém kontinentu existovala již možnost očkování, Američtí domorodci byli proti viru naprosto bezbranní, čehož si brzy povšimli dobyvatelé a úmyslně mezi ně šířili infikované přikrývky. Variola zredukovala původní obyvatelstvo během několika desítek let o 90%. Za již zmíněné očkování vděčí svět anglickému venkovskému lékaři Edwardu Jennerovi, který si všiml, že dojičky, u nichž se objevily kravské neštovice, jsou imunní i vůči těm pravým. To dalo v květnu 1796 vzniknout první vakcíně na světě. Jenner slůvko vakcína odvodil od latinského vacca, jenž znamená kráva.
Plané neštovice jsou nejčastějším infekčním onemocněním, které způsobuje herpesvir varicella-zoster. S virem se můžeme do kontaktu dostat celoročně, větší epidemie však vyvolává zejména v zimních a jarních měsících. Jedná se o klasickou dětskou nemoc, kterou si proděláme nejčastěji v rozmezí tří až deseti let. V tomto období mívá velice mírný průběh, což se nedá říci o propuknutí neštovic u adolescentů a dospělých. U nich bývají příznaky onemocnění těžší a hrozí riziko vzniku komplikací, z nichž bývá nejobvyklejší následná bakteriální infekce. Virus je snadno šiřitelný vzduchem kapénkovou infekcí, proto lze s 90% jistotou říci, že se u vnímavého jedince čtrnáct dnů po kontaktu s nemocným plané neštovice dostaví. Virus je také obsažen v tekutině, jenž naplňuje puchýřky a k nákaze tedy může dojít i po kontaktu s ní. Nemocný je infekční přibližně dva dny před objevením vyrážky a pak následně do zaschnutí všech puchýřků.
Typickým příznakem je svědivá vyrážka, jíž může doprovázet horečka a bolesti hlavy. U starších dětí a dospělých se ještě před jejich výsevem dostavují prodromální příznaky, u malých dětí povětšinou chybí úplně či jsou jen velmi mírné. Akutní fáze trvá v rozmezí 5 až 7 dnů, během nichž se v několika vlnách tvoří zarudlé skvrny. Ty nabudou na objemu, stanou se z nich pupence, na nichž se posléze vytvoří puchýřek. Ten vysychá a vytvoří se na něm krusta, která během následujících 14 dnů odpadá. Na plané neštovice si poté naše tělo vytvoří protilátky a již jsme imunní vůči jejich dalšímu propuknutí.
Herpetické viry, takže i Varicella-zoster mají schopnost přejít do latentního stádia a dlouhá desetiletí v něm přetrvávat v senzitivních gangliích. Při oslabení organismu poté může dojít k jeho reaktivaci, kdy vyvolá zánět příslušného nervu, jehož vnějším projevem je pásový opar.